Lidé se často ptají ...



kdy jsem se vlastně začala zajímat o duchovní oblast. Odpovím, že si nevzpomínám, že bych si někdy nebyla duchovní dimenze světa vědoma.

Moje maminka se zabývala léčitelstvím a vybavuji si, jak jsem ji slyšela mluvit o „neoficiální“ medicíně a vyprávět o esoterických naukách. Posilovala tak názory, které byly vždy součástí mého vnitřního přesvědčení. Ani nemohu dostatečně ocenit, jak důležité bylo toto rané uvedení do vztahu mezi tělem myslí a duchem pro můj pozdější život a zvláště pro povolání, které jsem si zvolila.

Moje nejčasnější vzpomínka z dětství je z doby, kdy mi bylo 14 měsíců. Pamatuji si, jak moje milovaná panenka spadla mezi dvě židle a rozbila se na malé kousky. S hrůzou jsem pozorovala, jak byly její pozůstatky bez okolků zahozeny do koše na odpadky. Nemohla jsem uvěřit, že ji není možné znovu oživit, byť její život byl jen imaginární, a že se o to ani nikdo nepokusil. Tato příhoda se stala impulzem pro mou vnitřní touhu učinit vše, co je v mých silách, abych pomohla lidem znovu získat zdraví a jednotu, léčit je. Brzy jsem si však uvědomila, že je třeba s léčením začít u toho, kdo chce pomáhat, u sebe.

Když přišel čas se rozhodnout pro budoucí povolání, vybrala jsem si zdravotnickou profesi a představovala jsem si, že budu mít možnost pomáhat lidem na jejich cestě životem a že v takové práci uplatním jak potřebu o někoho pečovat, tak vědecké přístupy. Když jsem tedy před nějakými osmnácti lety vstupovala do vrat lékařské fakulty, věřila jsem, že to je naplnění mého snu. Pak jsem se svými osmi spolužáky stála okolo stolu, kde jsem poprvé v životě viděla mrtvé tělo, a byla jsem připravena se dozvědět o člověku prostě vše.

Brzy mi začalo docházet, že je  v tom jistý háček, v tom těle totiž chybělo to podstatné – život. Proto jsem netrpělivě čekala, až pokročíme natolik, že se dostaneme na kliniku. Zde bylo totiž nám, studentům medicíny, dovoleno proklepávat a jinak vyšetřovat jakéhokoli ubohého pacienta a rozšiřovat tak své znalosti toho, jak vypadá nemoc. Na jakékoli slovní vyjádření ze strany pacienta se většinou pohlíželo jako na nežádoucí obtěžování.

„Odpovídejte jen na moje otázky!“ To nedávalo příliš velký prostor pro případné sociální nebo emoční problémy.

Ze své vlastní profesionální zkušenosti jsem zjistila, že při práci na klinici je často obtížné si uvědomit, že všichni to pacienti mají mimo zdi nemocnice svůj vlastní život a že to jsou konec konců také lidé. Když jsem poslouchala, co mně pacienti vyprávějí, bylo zjevné, že mnoho z nich mělo těžký život, ať už to bylo nepodařené manželství, problémy s dětmi, ztráta zaměstnání, nemoc příbuzných atd… a já jsem navzdory svému lékařskému vzdělání nebyla dostatečně připravena jim s těmito problémy pomoci.

Nemoci těla a mysli byly chápány jako zcela oddělené záležitosti, přičemž pro duševní poruchy bylo na klinice vyhrazeno psychologické nebo psychiatrické oddělení. Jediné, co tyto potíže spojovalo, byl pojem „psychosomatická nemoc“ (psyche = mysl, soma = tělo). Bohužel se tento pojem používal často v případech, kdy ani četná vyšetření neodhalila žádnou příčinu pacientovy nemoci. Pacient odcházel z chirurgie s přesvědčením, že jho příznaky jsou „psychického původu“, což přispívalo k ještě většímu stresu a pocitu beznaděje.

Naštěstí se v současné době již psychologický přístup do výuky medicíny posutpně dostává.

Během tohoto období jsem měla sama problémy. To, že jsem byla tak blízko utrpení druhých, mělo na mou senzitivitu katastrofální dopad. Byla jsem zahlcena fyzickou a duševní bolestí mých pacientů a cítila jsem, že nemám dostatek znalostí na to, abych jim pomohla. Následkem toho jsem se vícekrát při prohledu na krev a bolest elegantně svezla k zemi v krátkých mdlobách. Kdykoli jsem tedy cítila svou nemohoucnost, řešila jsem to tak, že jsem své pocity pohřbila hluboko pod horečnou činnost. Další ochranou citlivé duše byl bílý plášť. Cítila jsem se v něm anonymní, působila jsem objektivně, racionálně a profesionálně. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Když se ohlížím zpět, vidím, že jsem dosáhla jen toho, že jsem potlačila své pocity a jsem si jista, že mnoha lékařům přináší tento přístup velké problémy a je pravděpodobně nejrozšířenější příčinou jejich vysoké sebevražednosti a výskytu alkoholismu.

Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si uvědomila, jak je důležité, když prostě jen „jsem zde“ a že mé lékařské znalosti jsou sice potřebné, ale to, čím působím na léčebný proces, je především ničím nepodmíněný soucit.

Během studia jsem si stále více uvědomovala, že i pacienti u kterých byla stanovena stejná diagnóza, reagují na nemoc a léčení různým způsobem. Nedalo se prostě jednoznačně určit, jestli konkrétní pacient odejde z nemocnice zcela vyléčen nebo bez předchozí výstrahy zemře. Naučila jsem se hovořit řečí statistiky: „80% osob s touto nemocí do dvou let zemře.“ Nikdy mi nikdo neřekl, co se stane s těmi zbývajícími 20% Co je udrží naživu? V čem jsou odlišní?

Zjistila jsem také, že nelze všechny nemoci připsat na vrub bakteriím. Velké množství výzkumů dokládá, že i když se v nějakém uzavřeném společenství vyskytují viry nebo bakterie nebo s nimi přijdou určité osoby nechtěně do kontaktu, rozvinou se příznaky nemoci jen u malé části z nich.  Claude Bernard, význačný lékař a vědec, napsal v 19.století: „Nemoci poletují stále kolem nás, vítr roznáší jejich zárodky, ale ty se neuchytí, pokud není terén připraven je přijmout.“

Další poznatky ukazují, že dvouvaječná dvojčata vyrůstající ve stejném prostředí vykazují velkou odlišnost, co se týče osobnosti i nemocí, které během života dostanou. Prostě ne každý kuřák zemře na srdeční nebo plicní chorobu, ne každý konzument alkoholu si poškodí játra a stejné stresové situace nepůsobí na všechny stejným způsobem.

Rozmanitost obrazu každé nemoci musí přicházet zevnitř, z mysli. Zaměřila jsem tedy svou pozornost na další složky obsažené v celostném pojetí, na mysl a ducha.

V 70.letech se stalo módou hovořit o stresu. Nahlíželo se na něj jako na velmi rozšířený problém postihující lidi každého věku, na každém kroku života  a stal se přijímaným vysvětlením při pátrání po příčině mnoha chronických nemocí. Stres byl sice rozpoznán jako příčina problémů, ale ukázalo se, že navzdory  různým snahám relaxovat, meditovat atd.. je velmi obtížné se ho zbavit.

Došla jsem k závěru, že problémy nepůsobí stres, ale napětí, přetažení, které cítíme, když mu jsme vystaveni.

Stres je základní podmínkou života. Ve slovníku je definován jako „hnací síla vztahující se k formě nebo struktuře“. Výraz „hnací“ nevyjadřuje jen pohyb vpřed, ale také stupeň důležitosti, který je určitému jednání přiřazen. Bez této síly bychom jen vegetovali, nepodařilo by se nám vyrůst a zemřeli bychom na nedostatek základní výživy.

„Přetažení“ je definováno jako „být pevně natažen za obvyklé rozmezí“. Přetažení pociťujeme tehdy, když jsme emocionálním tlakem jako je strach nebo vina vytlačeni mimo obvyklý životní prostor. Efekt přetažení lze běžně pozorovat na úrovni fyzického těla v případě, kdy někdo zvedá ze země něco velmi těžkého a skončí to vybočenou ploténkou. Když si nabereme v zaměstnání příliš mnoho práce, může se přetažení projevit podrážděností nebo plačtivostí, nebo na fyzické úrovni jako bolení hlavy. Ať už se jedná o tělesné nebo duševní potíže, odpověď je vždy stejná – omezit napětí na normální úroveň a známky stresu vymizí.

Jediným problémem je, že se zdá, že nelze stanovit „normální úroveň“ a to nejen obecně, ale ani pro členy stejné rodiny nebo pro lidi stejného věku.

Applty a Trumbull, zabývající se v r.1967 výzkumem stresu, došli k závěru, že reakce na stres se významně liší jedinec od jedince a případ od případu. Stejná osoba prostě může reagovat na stejný stresor v různých případech různým způsobem.

Při hledání vztahu mezi myslí a tělem jsem narazila na výzkumy veden dr.Greezem a kol.(1979),který popsal čtyři strategie vyrovnání se se zátěžovou situací u pacientek s rakovinou prsu. U většiny pacientek lze během jejich nemoci pozorovat více než jeden tento mechanismus, ale jeden obvykle převládá.

Jedná se o tyto mechanismy vyrovnání se s mezní životní situací:

a) Stoické přijetí, realistické uvědomění si faktu nemoci, což se jeví jako klidný, fatalistický a poněkud pasivní přístup k nemoci. Jde o nejběžněji zaujímaný přístup a úzce se pojí s osobnostními rysy, které jsou typické pro rozvoj rakoviny.

b) Bezmocnost a beznaděj, zoufalství z nemoci a chybějící motivace se  s ní vyrovnat. Tento stav se velmi podobá depresi a běžně k němu dochází na začátku procesu vyrovnání se s neštěstím ztrátou či ohrožením.

c) Bojové naladění, pacient je rozhodnutý bojovat se svou situací a uzdravit se. Tito jedinci jsou pravděpodobně vždy bojovníci a přejí si mít vše pod kontrolou, zvláště své léčení. Čtou knihy, hledají jiné možnosti a organizují podpůrné skupiny.

d) Popření, neschopnost přijmout fakta týkající se diagnózy a toho, co z ní vyplývá. Jedná se o zjevnou amnézii všeho, co se týká nemoci, zvláště je-li to spojeno s diagnózou, což ústí v neschopnost klást vhodné otázky v době k tomu určené.

Při tomto typu reakce bude terapeut, který osobně dává přednost otevřenému přístupu, vidět pacientovo odmítání hovořit o své nemoci jako výzvu. Bude se snažit pacienta povzbudit, aby hovořil o svém strachu a obavách, aby se předešlo potlačení emocí, které – jak se domnívá – povedou k dalším potížím.

Jak jsem ke své škodě zjistila, nebere tato snaha příliš ohled na přání pacienta a uspokojuje plně především vlastní ego terapeuta. Když se pacientovi jasně a srozumitelně sdělí pravda, má vždy právo si vybrat, že o tom nebude hovořit, což se jeví jako popření.

Během svého studia a medicíny jsem se nedozvěděla nic o emoční stránce umírání, smrti a zármutku. Ve věku dvaceti tři let a bez jakéhokoli výcviku v této oblasti se ode mě očekávalo, že vím, jak někomu sdělit, že zemře buď on sám nebo někdo jemu blízký. Přemýšlela jsem o důvodech takového opomenutí v plánu výuky a došla jsem k závěru, že důvod, proč se to nevyučuje, je v tom, že se mnoho lidí včetně zdravotníků nevyrovnalo se svou vlastní smrtelností.

Zažila jsem ve svém dětství na vlastní kůži, jaké to je vidět umírat někoho, koho milujeme a vyrovnávat se potom se zármutkem. Většina lidí ale naštěstí takovou situaci zažije až v mnohem pozdějším věku a přesto se po nich požaduje, aby dokázali v těchto situacích pomáhat, aniž by prošli nějakým výcvikem. Silně jsem si uvědomovala, že to je další oblast, která by neměla být vykázána jen do sféry náboženství, ale měla by být součástí studie medicíny. Ráda bych věřila, že už k tomu došlo a že je dnes lékař na klinickém pracovišti lépe vybaven na to, aby si s tak důležitými skutečnostmi poradil.

Nelze říci, že je nějaký dobrý či špatný způsob, jak si v takových situacích počínat, a všichni, kdo pracují s nemocnými by si měli uvědomit, že zde nejsou proto, aby to hodnotili, ale spíš proto, aby poskytovali pomoc a podporu, kdykoli je to třeba. Protože každý lékař má své vlastní slabosti, není opravdu jednoduché nesoudit a nekritizovat. Je to navíc ovlivněno autoritativním postavením, které je zdravotníkům, zejména lékařům, tradičně přisuzováno.

Vzpomínám na ženu, která se otočila tváří ke zdi a rozhodla se zemřít. Odmítala jídlo a pití a postupně chřadla. Jak je to v případě umírajících pacientů běžně, byl kontaktován její nejbližší příbuzný – synovec. Synovec se bez známky emocí nebo zájmu nevzrušeně zeptal,kdy si má přijít pro její věci a úmrtní list. Sestra, zděšená jeho lhostejností, šla informovat starou paní, že mluvila s jejím synovcem, ale některé části rozhovoru raději vynechala. Když stará paní slyšela to, co chtěla slyšet, že se o ni někdo z rodiny zajímá, hned se obrátila a chtěla něco k pití. Když si synovec přišel pro úmrtní list, spatřil tetu, jak sedí na posteli plná života a elánu.

Záležitosti života a smrti nejsou v rukou lékařů a zdravotníků, ale nějaké podstatně vyšší síly. To, co jsme si schopni uvědomit, je jen vrcholem ledovce. Každý, kdo se snaží odhadovat kvantitu nebo kvalitu života jiného člověka, si zkouší hrát na Boha a musí v tomto úsilí selhat.

Když lidé onemocní, dochází k překvapujícím věcem. Dokáží zmobilizovat sílu, která byla až dosud zcela skrytá.

Na společných sezeních mi lékaři často namítají, že není správné někomu dávat falešnou naději, že pacient by se měl vyrovnat s faktem své nemoci a smrtelnosti. Nemyslím, že hovoříme o naději, ať už falešné či nikoli, ale o poctivosti a pravdivosti. Chce se po nás, abychom na základě našich mnohaletých zkušeností a studia pomáhali, ale konečné rozhodnutí je na pacientovi.

Jako čerstvě promovaná lékařka jsem věřila, že znám odpověď na veškeré medicínské problémy. Jak stárnu a přibývá mi zkušeností, naučila jsem se říkat „nevím“,popřípadě s dovětkem „ale vím o někom, kdo by vám mohl pomoci.“

Mám dojem, že my lékaři věříme, že zodpovídáme nejen za pacienta, ale i za výskyt nemoci. Toto přesvědčení není omezeno jen na zdravotníky, ale lze ho pozorovat u všech, kteří pečují o zdraví ostatních.

Na základě svých zkušeností jsem došla k tomu, že po nás pacienti nechtějí, abychom byli zodpovědní za jejich nemoc, ale abychom se o ně starali takovým způsobem, který jim podle našeho názoru přinese největší úlevu, což může v konečném stádiu znamenat dopřát duši si odpočinout.

V průběhu studia mě učili, že život je posvátný a smrt znamená selhání. Myslím, že dokud budeme tělo a mysl považovat za konečný celek lidské bytosti, budeme stále prohrávat, protože jedinou jistotou života je, že každý jednoho dne zemře. Život je konečný.

Je třeba, abychom do veškerých našich diskuzí, vzdělávání a bádání o člověku zahrnuli i duchovní stránku, ducha a neodkazovali jej pouze do oblasti náboženství.

Selhání v záležitostech týkajících se člověka jako celku bylo stále zjevnější v mé práci všeobecného lékaře, když jsem si uvědomila, že 80% mých pacientů trpí chronickými nemocemi, na které jim předepisuji léky, což jim sice zmírní některé potíže, ale nezasáhne to nutně nemoc samu o sobě.

Zdá se, že navzdory modernímu technickému pokroku nejsme rozluštění tajemství nemoci blíže než před sto lety. Stále nevíme, proč někdo zemře mladý a jiný se dožije pokročilého věku, proč někdo onemocní a ostatní zůstanou zcela zdraví.

Při hledání odpovědi na tyto otázky jsem se znovu zaměřila na oblast neoficiální nebo lépe řečeno alternativní medicíny, jak se to dnes označuje. Viděla jsem, že většina těchto terapií vychází ze základního předpokladu spojení těla, mysli a ducha a že mnoho metod, jako např.reflexologie, akupunktura nebo homeopatie pracuje s energií či životní silou, která prochází tělem a v případě nemoci dochází k jejímu zablokování, což způsobuje nerovnováhu projevující se na tělesné úrovni. Proto je odstranění těchto bloků  a znovuobnovení harmonie hlavním cílem léčitelů působících v této oblasti léčení.

Nakonec jsem si uvědomila, že to odpovídá mému vnitřnímu přesvědčení, že dokud se nebudeme zabývat člověkem jako celkem, nemůžeme doufat, že se nám ho podaří vyléčit.

Ale i když  jsem se zabývala jak klasickou, tak alternativní medicínou, přesto jsem cítila, že víme málo o smyslu života o tom, jak s tím souvisí nemoc. Věřila jsem, že na žádné úrovni se nic neděje jen náhodou nebo beze smyslu a nemoc t tom nebude výjimkou. Nemoc je v různých společenstvích chápána odlišně, v mnoha kulturách se na ni pohlíží jako na slabost a je synonymem selhání.

Několik mých pacientů, mužů, připustilo, že by raději zemřeli, než prožívat pokoření z toho, že onemocněli. Mnoho z nich spojovalo to, že dosáhli svých životních cílů v poměrně mladém věku!

Jak jsem pokračovala ve svém studiu, hledala jsem v lékařských knihách zmínky o duchu. Když jsem nenašla vůbec nic, obrátila jsem svou pozornost k esoterickým naukám, se kterými jsem se setkala jako dítě. Byla jsem fascinována moudrostí knih Alice Bailey a navštěvovala jsem semináře a  přednášky. To, co jsem slyšela, rozeznělo strunu hluboko uvnitř mě a mé porozumění účelu života na zemi vzrůstalo.

Věřím, že my všichni pocházíme z jednoho zdroje, který má mnoho jmen: Světlo, Bůh nebo Tvůrce. Z tohoto zdroje se rodí množství jednotlivých světel neboli duší a takovou duši má každý z nás. Účelem našeho života na zemi je rozvíjet své sebeuvědomění, což znamená chápat a přijímat sebe sama jako duchovní bytost. Jak toto vědomí vzrůstá, usilujeme  o dosažení jednoty a skrze tuto jednotu konečného cíle, spojení s tvůrcem.

Cesta duše na zemi přináší mnoho zkušeností, které mohou k takovém růstu vést. Učíme se v tomto světě duality přijímat a milovat jak takzvaně záporné stránky, ta naše klady, protože to vše je částí celku.

Aby mohla duše na zemi pracovat, má na sobě tři vrstvy „oděvů“ emoce, logickou mysl a fyzické tělo. Všechny tři dohromady vytvářejí osobnost neboli ego.

Duše neboli Já je stále přímo spojené se zdrojem života skrze ducha. Díky tomuto spojení si jsme vědomi sami sebe nejen jako osobnosti, ale i jako části univerzální struktury života. Duše není cizí síla, která se nás snaží ovlivnit mimo naši vůli, ale můžeme se na ni dívat jako na milujícího rodiče, který ukazuje cestu bojácnému dítěti. Duše potřebuje osobnost a obě tyto složky by měly pracovat společně jako přátelé.

Skutečností tohoto života, kterou mnozí považují za dar a mnozí za prokletí….je existence svobodné vůle. Svobodná vůle znamená volbu, volbu přijmout zkušenosti a volbu poučit se z lekcí, které to přináší.

Mnohým přináší svobodná vůle strach ze selhání a chyb. Ve skutečnosti nic takového jako chyba neexistuje, nic není zbytečné. I ty nejhorší zážitky poskytují duši poučení, i když to je třeba jen snaha se příště takové cestě vyhnout.

Lidé se často v životních situacích ztrácejí a neuvědomují si, že nejde o konkrétní okolnosti určité situace, ale o příležitosti ke změně, kterou nabízí.

A co vlastně chce duše od života?

Jak tak jezdím po světě, pořádám semináře a jsem v blízkém kontaktu s pacienty, s údivem zjišťuji, že navzdory rozdílnosti kultur, náboženství a hmotné úrovně je zde společné hlavní téma: „Chci být sám sebou.“

Já, které je tím míněno, zahrnuje spolu sedm duchovních stránek:
- Znalost sebe sama
- Odpovědnost za sebe sama
- Sebevyjádření
- Sebeláska
- Sebeocenění
- Sebeúcta
- Uvědomování si sebe sama.

Všechny tyto aspekty lze vyjádřit jako naprosté sebeuvědomění, a to je bytí v harmonii dosažené sjednocením všech částí, které jsou podstatou duchovního člověka.

U většiny z nás má největší vliv na náš každodenní život osobnost. Jak se vliv přesouvá z osobnosti na duši, projevuje se to v mysli jako nerovnováha, protože mysl nyní přijímá dvoje odlišné vibrace, jedny šířící se z úrovně duše a jedny z úrovně osobnosti. Pokud je vibracím z duše dovoleno nahradit ty z osobnosti, potom dojde jen k minimálnímu narušení života jedince. Když však tato změna vzbudí odpor, pak tato nerovnováha zasáhne mysl a vede k projevům napětí, k frustraci, hněvu, depresi atd.. Nedojde-li ani přes tyto signály k žádné snaze změnit vibrace, pak se disharmonie může projevit jako tělesná nemoc. To slouží k tomu, že si člověk zvýšenou měrou uvědomí, že prožívá nerovnováhu a v mnoha případech je to podnětem ke změně. Myslím, že k tomuto procese dochází u 80% současných duševních a tělesných onemocnění včetně úrazů.

Záměrem je vydat se dovnitř, pokusit se najít spojení mezi dávnými esoterickými naukami a dnešním člověkem. Po zkušenostech ze své lékařské praxe jsem přesvědčena, že zacházet se signály a symptomy tak, že je pojmenujeme jako nějakou nemoc, znamená zcela přehlížet životně důležité vodítko, které nám poskytuje naše duše.

Věřím, že pokud dokážeme rozluštit zprávy přinášené nemocí, můžeme dojít k hlubšímu pochopení souvislostí mezi nemocí a rozvojem duše.

Tak můžeme i my, kteří se staráme o zdraví druhých, prospět mnohem více pacientům a pacient se může na průběhu svého léčení aktivně podílet.

Vědomé pochopení procesu duše není pro život nezbytné, ale jsem si jista, že to naši cestu velmi usnadňuje.

Vážím si výdobytků moderní medicíny zvláště v akutních případech. Jedním z mých hlavních úkolů je naučit lékaře, kteří spojují oba přístupy, poznat, kdy použit klasickou medicínu, protože se pacient nachází v bezprostředním ohrožení života.

Ale opravdová pomoc musí zahrnout oblast mysli i těla. Fyzické tělo je prostě jen hmotný nositel duše a ducha. Zabývat se jednou stránkou odděleně od ostatních povede k neúplnému vyléčení, i když na fyzické úrovni se může zdát, že se pacient uzdravil.

Uzdravení nikdy nemůže nikoho vrátit do původního stavu. Nemoc vyvolává svou podstatou u jedince změnu a tuto skutečnost často špatně chápou pacienti i jejich lékaři.

Moji pacienti často říkají:“Když mi pomůžete, abych se cítil lépe fyzicky tak svoje psychické problémy už nějak zvládnu.“

Jenže tento postup je zcela chybný. Samozřejmě, že když se zbavíme bolesti a dalších akutních potíží, získáme sílu jít vpřed. Ale dokud se nevyřeší psychické problémy, nerovnováha se ve většině případech neodstraní, i když jsou příznaky nemoci potlačeny moderními  účinnými léky.

Pokud se dosáhne opravdové harmonie, nelze ji již narušit. Může být čas od času vychýlena, ale je to jako s jízdou na kole – když se to jednou naučíte, už to nikdy zcela nezapomenete.

Pro dosažení opravdového zdraví a jednoty je čas nepodstatný. Lidé často ve své snaze dosáhnout naprostého zdraví propásnou cennou příležitost pro rozvoj duše. Z toho důvodu se musí lekce zbytečně znovu a znovu opakovat, dokud není hlubší poselství nemoci pochopeno.

Někteří lidé se vzdávají a přijímají svou nemoc nikoli pozitivním způsobem, ale s rezignací. „Trpí“ nemoc….tento výraz zcela vystihuje jejich pocity.

Oba tyto přístupy vedou do slepé uličky, odkud už nevede žádná cesta ven.

Nakonec není podstatné, o jakou nemoc jde, jaký typ osobnosti jste, v jakém astrologickém znamení jste se narodili nebo jaký jste konstituční typ. Podstatné je, jak si počínáte v situacích, před které jste postaveni a jak tyto zkušenosti obohacují a rozšiřují vědomí duše.

Důležité nejsou znalosti, ale uplatnění těchto znalostí v životě. Znalosti jsou bezcenné bez moudrosti a lásky. Pokud ve Vás slova, která budete číst, něco rozezvučí a přivedou Vás k pochopení určitého vnitřního problému, pak budu velmi ráda.

Zdroj: kniha Léčivá síla čaker v praxi, Dr. Christine R. Page




3 komentáře:

  1. Yоur cuгrent articlе provides proѵen useful to us.
    It’s extremely infoгmative and you're clearly very well-informed in this field. You get exposed my personal sight for you to numerous views on this specific subject together with intriguing, notable and solid content.

    my webpage :: Xanax
    Look at my website ; buy Xanax online

    OdpovědětVymazat
  2. Your сurгent рοst has еѕtablishеd useful to me pеrѕonally.
    Ιt’s vеry informatіѵе and you reаlly аre certaіnly quіte exρerіencеd in this field.
    You haѵe exposed my own face to be ablе to νaryіng opinion
    of this κind of ѕubjесt together with inteгeѕting
    and sound artiсles.
    my web site :: buy ambien

    OdpovědětVymazat
  3. Your current artіclе pгоvides eѕtаblіѕhed helpful to uѕ.
    It’ѕ quitе іnformаtiѵe аnԁ уοu aге
    naturally гeally well-informеԁ in this агea.
    You get openeԁ up my own fаce tо be able to vaгyіng οрinіon οf this ρarticular subject matteг ωith іntгiquing, notаble аnd soliԁ сontent.


    Alsο visit my website: CIALIS
    My web site : Buy CIALIS Online

    OdpovědětVymazat

V tomto gadgetu došlo k chybě
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...