Jan Štern: Takhle to dál nejde

Otištěno pravděpodobně nepozorností cenzora v DNES - Víkend 25.6.2011
JAN ŠTERN: Takhle to dál nejde
Hledá se skutečná demokracie Do budoucna než vrátit nejen českou politiku do rukou prostých, možná nedostatečně kvalifikovaných, ale rozhodně autentických občanů.
Španělský aktivista hnutí Skutečná demokracie teď uvedl v České televizi vtipné přirovnání: dosud jsme měli operační systém Demokracie verze 1.1. Ten zastaral a je třeba provést upgrade na Demokracii 2.1. Zastarala skutečně tradiční demokracie natolik, že je třeba ji systémově obnovit? Všeobecná nespokojenost s dnešní verzí demokracie by tornu nasvědčovala. Podíváme-li se však na to, co žádají mladí ve španělských ulicích, vypadá to spíše. že volají po obnově demokracie původní a tradiční. Cestu k nápravě vidí v obnově toho, co platilo kdysi, a stavějí se proti té formě, kterou přinesl vývoj postmoderní společnosti. Jak to tedy je?
Špatná česká cesta
Co dnes v tuzemské politice prožíváme, ten nepřetržitý sled skandálů, útoků, diskreditačních kampaní, pomluv, hlouposti a trapnosti, není pouhá momentální politická vládní krize způsobená politiky neschopnými se dohodnout. Jde o projev určitého stadia politiky jako takové. Za konflikty politiků stojí válka politicko-ekonomických mafií bojujících o zakázky, o pozice a o sféry vlivu. Vláda nemá dostatek síly a politické vůle k zásadním krokům, nutným vzhledem k narůstajícímu zadlužení veřejných financí Své síly vyčerpává v nekonečných sporech. které vyvolávají právě ony v pozadí působící síly. Zdá se, že prožíváme krizi politického systému jako takového. 

Všemi skloňovaná korupce se v Česku během dvaceti let budování kapitalismu stala bytostnou součástí - a nemocí politického systému. Politické strany se proměnily ve firmy obchodující s vlivem, mocí a veřejnými zakázkami, dochází k masivní privatizaci veřejné moci, k jakési formě utajeného a „měkkého“ státního převratu. Demokracie se proměnila v oligarchický systém: je jedno, kterou stranu člověk volí, nakonec vládne stále stejná oligarchická politicko-ekonomická struktura v pozadí.
Nebylo tornu tak vždy. Po svržení komunismu v listopadu 1989 vykazovala naše demokratická společnost veškeré znaky otevřeného liberálně demokratického sytému. Specifický průběh privatizace doprovázený krádežemi a tunelováním v rozsahu stovek miliard však vedl k ustavení politicko-ekonornické mafie. Ta vybudovala sofistikovaný systém propojení politiky, byznysu. policie a justice. Dnes se tato struktura dokáže napojit a „dohodnout“ s kteroukoli relevantní politickou silou. Některé velké politické projekty se staly dokonce jen krycím manévrem pro masivní přesun
-- státních peněz do soukromě sféry. Generace Několika vět, která se v roce l989 stala páteří sametové revoluce, s úžasem zírá na pervertování původně svobodné a demokratické společnosti v mafiánský kapitalismus. Liberální demokracie se změnila v to, co politolog Michal Klíma trefně nazývá klientelistickou demokracií.
Společnost sice tuto realitu reflektuje, je však v zajeti starých vzorců a schémat. Většina totiž stále věří, že lékem je zvolení nové, lepší politické strany či nových a lepších lidí v partajích starých. Kampaně typu Vyměňte politiky nebo tzv. kroužkovací revoluce spoléhají na to, že výměna politiků - místo špatných ty dobré —je řešením situace. To je omyl. Stávající systém oligarchické vlády politicko-ekonomických struktur je na výměnu politiků i celých stran připraven a bez větších problémů svým potřebám nové lidi v politice přizpůsobí. A pakliže systém nepřijmou, vyplivne je tak jako v případě Libora Michálka v kauze Státního fondu životního prostředí.
Řešením tudíž není výměna osob, nýbrž proměna systému. Je třeba změnit pravidla, doplnit řadu zákonů, opatření a institutů teprve ty pomohou postavit účinnou hráz korupci. Systém je v tomto směru víc než jednotlivec neboli, řečeno s německým klasickým filozofem Immanuelem Kantem, v dobře fungujícím státu se i darebák chová jako řádný občan.

Nejsme v tom sami
Iniciativa Veřejnost proti korupci, jejímž jsem spoluautorem, nedávno definovala patnáct opatření kromě jiných zákaz anonymních akcií, zákon o státní službě, majetková přiznání, stropy pro volební kampaně a zpřísnění financování politických stran, ochrana oznamovatelů korupce, změna volby rad do veřejnoprávních médií, přímá volba starostů, hejtmanu a primátorů. Tento propojený systém změn by postavil silnou hráz proti korupčnímu jednání. Nezničil by korupci úplně, nicméně by ji mohl natolik omezit, že by se korupční jednání opět stalo „pouze“ individuálním selháním.
V iniciování tlaku na politickou sféru není Veřejnost proti korupci sama. V České republice vznikla v posledních letech řada iniciativ, které se formou občanského neklidu snaží dosáhnout konkrétních cílů. Hnutí ProAlt se staví na obranu vymožeností sociálního státu, neboť se domnívá, že chystané vládní reformy ho ohrožují. Sociální stát pojímá jako základní garanci svobodného a důstojného života běžných občanů. V tomto ohledu mají blízko k aktivitě odborů, s nimiž společně organizují protestní akce. Hnutí Vyměňte politiky, Změň politiku a kroužkovací iniciativa se snaží změnit personální složení politické reprezentace. Všechny tyto aktivity jsou vedeny na základě principiálního souhlasu s podstatou existujícího režimu.
Naše iniciativa Veřejnost proti korupci jde ve své skepsi vůči režimu asi zatím nejdále, protože zpochybňuje demokratičnost režimu (tedy jeho podstatu). Nicméně i ona vidí řešení v zavedení právních norem a politických opatření, které úspěšně fungují ve srovnatelných zahraničních režimech.
Je zatím záhadou, proč je demokratický systém tak snadno zkorumpovatelný, kde se bere korupce v míře, která nakonec pohltí celý systém. Maďarský režisér Béla Tarr na Letní filmové škole v Uherském Hradišti prohlásil, že postkomunistický režim, který nastoupil po pádu komunismu v Maďarsku, přinesl pouze chamtivost, touhu po moci a prázdný sex. Je to tedy vrozená chamtivost člověka a jeho touha po moci, která přebije vše slušné v něm? Nebo je tedy dnešní stav zaviněn vnitřní povahou spojení zastupitelské demokracie a svobodného trhu? Je na vině kapitalismus, respektive jeho dnešní globální podoba? Potvrzuje se opět Marxova definice kapitalismu jako systému vedoucího k odcizení člověka člověku, společnosti i sobě samému?

Španělské hledání
Chceme-Ii lépe porozumět tomu, co se děje u nás, podívejme se tam, kde se krize vyostřuje. Již několik měsíců na náměstích španělských měst demonstrují mladí Španělé. Jejich diagnóza se podobá té, s níž přichází Veřejnost proti korupci. Za hlavní hrozbu Španělé mají propojení ekonomiky a politiky politika prostřednictvím systémové korupce slouží zájmům ekonomických skupin v pozadí. „Politici by měli přinášet hlas lidu do státních institucí, usnadňovat politické zapojení občanů do politiky pomocí přímých kanálů zajišťujících větší dobro širší veřejnosti. Neměli by sloužit bohatým ekonomickým diktátorům v dnes již tak známé oboustranně výhodné bipartitě,“ stojí v jejich programovém prohlášení Skutečná demokracie teď. Mladí Španělé požadují kontrolu občanské společnosti nad politikou a zastavení procesu odcizení politiky občanům.
V dalších ohledech jdou ještě dál. Kritizují rozevírající se nůžky materiální a společenské nerovnosti, kterou produkuje globální kapitalismus. U nás toto téma důkladně popsal Jan Keller, který hovoří nikoliv o sociální nerovnosti, nýbrž rovnou o nesouměřitelnosti mezi životy běžných lidí a takzvaných elit. Takový vývoj postupně radikalizuje společnost a zásadním způsobem může narušit sociální kohezi.
Programové prohlášení Skutečná demokracie teď podrobuje kritice i stávající ekonomicky model: „Zastaralý a nepřirozený ekonomický model pohání spirálu konzumu, jež neustále zvětšuje sama sebe, obohacuje bohaté a ostatní odsuzuje k chudobě. To vše jen do té doby, než se systém nevyhnutelně zhroutí. Myšlenkou a smyslem současného systému je akumulace peněz bez ohledu na užitek a blaho společnosti. Plýtvání zdroji, ničení planety, vytváření nezaměstnanosti a nespokojených spotřebitelů.“ Jinými slovy: ekonomický model založený na obecně sdílené mantře „růst růstu“ je zde nejen zpochybňován, ale dokonce označen za základní příčinu stávajících potíží. Zde se dostáváme na pomyslnou hranici kapitalismu jako takového, k otázce, zda lze kapitalismus reformovat v jeho vlastním rámci, polidšťovat ho. Nebo zda je třeba ho nahradit jiným systémem. Není třeba připomínat, že o něco podobného se pokusil Karel Marx a jeho následovníci pak vytvořili peklo na zemi. Ačkoliv tedy tázání se po reformovatelnosti kapitalismu znamená hru s ohněm, ta otázka musí být nastolena. Takové tázání je vůbec východiskem dalšího postupu.
Španělské hnutí vidí jako hlavní příčinu krize skutečnost, že politika je v područí ekonomiky: „Pokud se jako společnost naučíme nevkládat naši budoucnost do rukou abstraktní ekonomie, v níž nikdy neprofituje většina, můžeme odstranit zneužívání, kterým trpí každý z nás každý den. Potřebujeme etickou revoluci. Peníze by opět měly sloužit nám, ne my jim. Jsme lidé, a ne výrobky. Nejsem produkt toho, co kupuji, proč kupuji ani toho, od koho kupuji“ (Programové prohlášení Skutečná demokracie teď). Odtud plyne i požadavek na oddělení politiky od ekonomiky. Příčinou krize není vykořisťováni pracujících kapitalistickou třídou, nýbrž propojení ekonomiky a politiky, díky němuž bohatí a mocní vládnou bez ohledu na výsledky voleb. Řešením pro Španěly není odstranění soukromého vlastnictví; ve svých úvahách setrvávají v rámci kapitalismu a Marx by to pravděpodobně nazval maloburžoazní iluzí. Některé požadavky Španělů však kapitalistický rámec téměř překračují (napři právo na bydlení neb právo na práci), avšak jen v deklarativní rovině. Existence takových požadavků je dána i tím, že hlavním aktérem hnutí jsou sice mladí a vzdělaní jenže ze 40 procent nezaměstnaní lidé.

Systémová neodpovědnost politiky

Stávající politický systém trpí rozporem mezi krátkodobými cíli plynoucími ze systému vládnutí
od voleb k volbám a mezi ně potřebnou dlouhodobou strategií správy země. Politické strany ze své podstaty nejsou schopné se řídit dlouhodobými strategickými zájmy země. Lze to vidět na vývoji deficitu veřejných financí v řadě zemí, jako jsou Řecko, Portugalsko, Irsko, Island, Španělsko nebo i Česká republika. Po druhé světové válce dominovalo při spravování daní učení J. M. Keynese, které - zjednodušeně řečeno
v dobách krize doporučovalo z mírného deficitu povzbuzovat růst, a naopak v době konjunktury držet přebytkový rozpočet, z něhož by se uvedený deficit hradil. Politikové si situaci zjednodušili: bohatě využívali deficitní rozpočty v dobách krize, přičemž v době konjunktury na rozpočtový přebytek na krytí deficitu „zapomínali“ s tím, že za deficit nese vinu předchozí vláda. V případě Ceské republiky můžeme toto pozorovat v letech 2000 až 2006, kdy procházela naše ekonomika konjunkturou provázenou vysokým tempem růstu HDP, a přesto (zejména díky sociálně demokratickým vládám) byla rekordními deficity dramaticky zadlužována.
Obrovské deficity hrozící státním bankrotem jsou nejviditelnějším důsledkem rozporu mezi krátkodobým a dlouhodobým horizontem politiky. Existují i důsledky další, možná i více bolestné nevratné plundrování krajiny a měst průmyslovými a developerskými společnostmi, nekoncepční, a tedy velmi drahá energetická politika. nesmyslný rozvoj automobilové dopravy ve městech apod. Tohoto rozporu si všímá řada myslitelů a například známý americký politolog Fareed Zakaria vidí určité řešení v rozvoji dalších politických institutů nepodléhajících volební mašinérii. Ostatně již nyní jich takto působí řada centrální banky, ústavní a jiné soudy, veřejnoprávní média. Takové instituce vnášejí stabilitu a řád do politické sféry, volbami neustále rozkymácené. V tom sehrávají důležitou, ne-li rozhodující úlohu při stabilizaci politického systému a jeho orientaci na dlouhodobější společensko-politické cíle. A tak jako si politici zvykli na institut nezávislé centrální banky, který se osvědčil při správě monetární politiky, zvykli by si rovněž na orgán podobný centrální bance, který by řídil politiku fiskální. Jak při jedné diskusi prohlásil ekonom Tomáš Sedláček: „Sebrali jsme politikům monetár, nyní je na čase jim sebrat i fiskál.“

Ctyři způsoby odcizení
Neschopnost reflektovat dlouhodobější strategické cíle kvůli zahlcenosti každodenní politikou není jedinou, a dokonce ani tou hlavní bolestí současného politického systému. Postmoderní politika se změnila v marketingovou a reklamní operaci placenou na základě obchodní investice ekonomických skupin stojících v pozadí, místo aby byla naplňována aktivitou stran a jejich členů na základě osobního zaujetí a vnitřního étosu. Svou roli zde sehrála masová komunikace jako základní platforrna veřejné sféry. Změnou informace ve zboží ji zbavuje její vnitřní podstaty. V důsledku toho se vyprazdňují politické obsahy a pojmy. Dochází k odcizení politiky občanům, a to čtverým způsobem:
1. Komunikační odcizení. Kybernetika definuje informaci jako zprávu snižující entropii v systému; obecně řečeno: informace orientuje příjemce tak, že snižuje míru jeho nejistoty ve světě a umožňuje mu efektivně konat. V postmoderním světě se informace redukuje na zboží na trhu zpráv a ke spotřebiteli (občanovi) se dostanou převážně zprávy přinášející okamžitý finanční zisk (čtenost, poslechovost, sledovanost a z toho se odvíjející zisk z reklamy), a nikoliv zprávy relevantní pro jeho orientaci ve světě včetně nutného politického rozhodování. Ne že by občan potřebné informace už vůbec nedostával, ale má je zahlušeny nekonečným množstvím „zábavných“ informací. přičemž nemá čas ani kapacitu kriticky je prosívat.. Vždyť i člověk profesionálně se zabývající politikou má problém se v záplavě informací orientovat. Vytrácejí se tak politické obsahy, veřejná sféra je zaplněná informačním smogem, a není tudíž schopná dobrat se kvalifikovanějšího kolektivního mínění v podstatných společenských otázkách. Podstatné mizí a je nahrazováno symboly, nálepkami a slogany. Občan není přesvědčován věcně (na to nejsou v prostoru masové komunikace čas ani místo), nýbrž silou reklamního vynucování si kýžených postojů, kde rozhoduje počet opakování primitivních floskulí a četnost výskytu na mediálních plochách v závislosti na objemu prostředků investovaných do politické reklamy.
2. Ztráta občanské autenticity v politice. Politické subjekty prochází racionalizací, jako kdyby byly obchodními firmami. Politika se tím proměňuje ze spontánního výtrysku občanské aktivity v touze změnit život k lepšímu v technologii moci. Kolik prostředků investuji, tolik budu mí hlasů. Vše je otázkou peněz a marketingu. Politika se stala z občanské výsady (cti) „normální“ profesí. Politik už nevychází ze své osobní zkušenosti, nýbrž se stává součástí racionálního technologického procesování politiky. Politici postmoderního střihu jsou školeni na nejlepších školách, lhostejno, zda jde o konzervativce, liberály, nebo socialisty. Čím více je vyprázdněný vlastní obsah politické aktivity, tím důležitější roli zastává marketing. Volební kampaň (přesvědčování s osobním nasazením tedy občan aktivista přesvědčuje občana voliče) byla nahrazena reklamní kampaní stejnou jako na jogurt nebo prací prášek. Politický boj, jeho obsah a formu, převzali najatí experti na masovou komunikaci, kteří na základě profesionálních sociologických průzkumů definují obsah a formu reklamní (politické) kampaně, v jejímž rámci určují všechno
od volebních hesel až po barvu kravaty kandidátů.
3. Přeměna politických stran na obchodní společnosti. Namísto skutečného politického obsahu dostávají strany jediný obsah (před voliči pochopitelně skrývaný), a to je zobchodování svého vlivu formou privatizace veřejné moci. Politické strany se změnily v organizace obchodující s veřejnými zakázkami, s pozicemi ve státním a komunálním sektoru a s vlivem státu na chod společnosti. Za normálních okolností by tomuto trendu stál v cestě rozhořčený odpor poctivých členů stran, kteří chtějí změnit svět k lepšímu v rámci stranické ideologie. Nic takového se však nemůže stát, protože idealisté jsou dávno bud‘ zlomeni a podřídili se diktátu ekonomické mafie v pozadí, nebo byli vytlačeni na okraj politických stran, či z nich dokonce vypuzeni.
4. Proces odcizení politiky občanům neprobíhá drasticky, je to vlastně taková pohoda, žádné drama. Politiku za nás obstarají profesionálové jako každé jiné řemeslo a my si ve volbách hezky vybereme. Nechme odborníky a profesionály dělat jejich práci. Na občanovi je pouze to, aby na sebe nechal působit kampaň a pak hodil lístek do urny. Je toto ještě politika?

Exkurz do dějin naivity
Člověk zvolený v Československu poslancem za Občanské fórum v roce 1990 i nadále vykonával své zaměstnání, byl uvolňován k plnění poslaneckých povinností a dostával náhradu za ušlý zisk a za dopravu. Smyslem bylo, aby si uchoval pohled občana a své profese a ten vnášel do politické praxe.
Posléze se rozhodlo, že poslanci mají dělat politiku profesionálně a také ji dostat adekvátně zaplacenou. Nový plat poslance dosáhl na tehdejší dobu astronomické výše třinácti tisíc korun. Pravda, sedm tisíc činily náhrady, avšak nikdo nežádal jejich zúčtování. Kdo by v té chvíli neuvěřil báchorce o politicích profesionálech, když to navíc bylo podloženo tak pěkným příjmem! Byla to chyba. Tehdy byla šance začít dělat demokratickou politiku jinak než západní státy, které na nás s velkým očekáváním hleděly, jakými novinkami obohatíme už unavenou západní demokracii. Nakonec jsme tupě napodobili jejich politický systém i se všemi neduhy a přidali pár specialit plynoucích z privatizace státního majetku.
Příliš mnoho profesionálů
Dneska je zřejmé, že politika se musí dostat pod kontrolu občanů. Jedním z efektivních nástrojů občanské kontroly je deprofesionalizace politiky v zastupitelských sborech. Profesionálové nechť pracují ve státní exekutivní sféře, avšak poslanci a krajští a komunální zastupitelé by měli zůstat ve svých dosavadních profesích. A nejen to. Neměli by se stěhovat do metropole, kde se snadněji stávají součástí vládní oligarchie. Není ani třeba, aby poslanci ve výborech nekonečně dlouho studovali zákony po jednotlivých paragrafech, to lze přenechat odborníkům z exekutivy. Stačí projednat zásady zákonů, které jsou obvykle velmi srozumitelné, a potom odhlasovat zákon v paragrafovaném znění. Jednotlivý poslanec beztak nemá šanci podstatným způsobem zasáhnout do celého procesu přípravy zákona. Zákony jsou předjednávány na exekutivní úrovni a na úrovní stranického vedení a poslanci dostávají hlasování o zákonech příkazem. Proces projednávání zákonů v parlamentních výborech je víceméně formální. Nic tedy nebrání tornu, aby poslanci vykonávali mandát jako čestnou občanskou povinnost v době náhradního volna a dostávali kompenzaci ušlého zisku od státu.
Druhou a stejně neudržitelnou věcí je volební systém poměrného zastoupení. Jestliže chceme poslance konkrétně odpovědné voličům, je třeba přejít na jednomandátové malé volební obvody, tedy na většinový systém. Politologové obvykle uvádí jako pozitivum většinového systému to, že generuje silnou vládu na rozdíl od poměrného systému. To je však jen pomocné hledisko. Ano, díky většinovému systému bychom se zbavili traumatu nestabilních vlád stojících na jednom hlasu, ale podstatnější je, že poslanci v rámci poměrného systému ztratili vazbu na své voliče. A tu je třeba v rámci jednomandátových obvodů obnovit. Dnes jedinou pro ně důležitou vazbou je vztah ke straně a nominace na volitelném místě. Volební systém poměrného zastoupení je výhodný pouze pro stranickou byrokracii vládnoucí namísto skutečně volených zástupců.
Významným opatřením posilujícím občanský charakter politiky je omezení financování politických stran. Manifest Veřejnost proti korupci navrhuje například omezit dotování stran jen na stát (příspěvek za volby) a na fyzické osoby, přičemž se stanoví strop příspěvku jedné fyzické osoby jedné straně v jednom volebním období. Právnické osoby (firmy) nemohou v tomto pojetí sponzorovat politické strany. Strop pro dar politické straně musí vycházet z možností běžného člověka čili v našich podmínkách v řádu několika desítek tisíc korun. Tak by nebylo možné politické strany tzv. zainvestovat vysokými částkami a tím si je zavázat pro své zájmy. Politika musí vycházet z aktivity běžných občanů, jimi musí být provozována a jejich zájmy a touhy musí reflektovat.
Dalším způsobem, jak se dostane politika více pod kontrolu občanské společnosti, je posílení funkce místního referenda. Dnes se místní referendum používá orientačně pro potřeby rozhodování místní samosprávy. Ukazuje se však, že místní a regionální zastupitelé často a snadno prodají zájem občanů a ustoupí korupčnímu tlaku nejrůznějších developerů a investorů. Jen v Praze najdeme desítky zastavěných parků, sadů a zelených ploch, o nichž zastupitelé před volbami přísahali, že se jich nikdo nedotkne. Po nějaké době takoví zastupitelé zmizí jako pára nad hrncem (i s příslušnými provizemi), ale devastace jimi způsobená v krajině zůstává. Ukazuje se, že zastupitelský princip na místní úrovni vůbec nemusí být na překážku drancování. Institut místního (regionálního) referenda coby nepřekonatelné podmínky realizace jakékoliv závažnější investice nebo stavby by byl účinnou pojistkou.

Návrat ke kořenům
Deprofesionalizace politiky není nic než návrat ke kořenům politiky, k původní občanské podobě politiky v antické polis. Podstatou politiky je občan, a nikoliv najatý profesionál. Politika je podle filozofky Hannah Arendtové nejvyšší forma lidské činnosti, která stojí nad běžnou prací určenou pro obživu. Jako občan, jako subjekt a aktér politiky, je člověk výslovně svobodný. Teprve politickou aktivitou, tedy podílením se na společných věcech obce, stává se plnohodnotnou svobodnou lidskou bytostí. Neexistuje důvod pro to, aby se této své svobody vzdal jen proto, že jiný způsob se jeví technicky proveditelnější nebo racionálnější. Vzdání se politiky ve prospěch kvalifikovaných profesionálů je svým způsobem podobné vzdání se svobody ve prospěch osvíceného tyrana. Je snad nějaký rozdíl mezi nesvobodou pod vládou osvíceného a schopného tyrana a nesvobodou pod vládou politických profesionálů, marketingových mágů a reklamních imagologů?
Do budoucna není jiné cesty než vrátit politiku do rukou prostých, možná nedostatečně kvalifikovaných, ale rozhodně autentických občanů. Hledání skutečné demokracie je pohyb správným směrem.

4 komentáře:

  1. Tak objektivní, brilantní, vtipný a přitom nezjednodušující komentář se moc často nevidí. Gratujuji autorovi i "vystavovateli", jen tak dál. A pro nás všechny : Nebojme se jednat, do statků a hrdel to zatím u nás ještě nedošlo, a je na nás, zda tenhle plevel vymeteme včas - než nás obroste.

    OdpovědětVymazat
  2. Přidám se ke chvále Anonyma z 30.6., článek je super. A společenské změny jsou potřeba a dosti rychle, protože narůstající obrovské disproporce mezi příjmy elit a obyčejných lidí v řadě zemí EU, u nás i ožebračování tzv. střední třídy, absolutní pohrdání právem - bohatí mohou krást jak rozumu zbavení a všechno jim u soudu projde ev. není ani soud zahájen, pohrdání obyčejnými občany a dokonce vysmívání se naší chudobě, okrádání bezbranných (postižených, důchodců, nemocných) to všechno jde jen načas, teď už je to ticho před bouří.

    OdpovědětVymazat
  3. nedalo se to učíst

    OdpovědětVymazat
  4. "Veřejnost proti korupci navrhuje například omezit dotování stran jen na stát (příspěvek za volby) a na fyzické osoby, přičemž se stanoví strop příspěvku jedné fyzické osoby jedné straně v jednom volebním období." - Tohle favorizuje velké, již existující strany, které si snadno zabetonují své pozice. V takovém systému nové strany nemají proti molochům financovaným ze státního rozpočtu žádnou šanci. V sousedním Polsku takový zákon mají a výsledek je takový, že malé a nově vznikající strany nemají žádnou šanci. Petr(t.č. v Polsku)

    OdpovědětVymazat

V tomto gadgetu došlo k chybě
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...