Co je a co není Pravda a Svoboda.


Pokusím se v tomto pojednání objasnit výše uvedené termíny. Ten, kdo se ale domnívá, že by to pak mělo být jasné všem lidem po mém objasnění, bude zklamán. To totiž nemůže být takto komplexně objasněno už ze samotného principu. Vtip je v tom, že jsme každý jiný, a že jsme na jiném stupni vývoje svého vědomí. Tento vývoj ale nepředstavuje vědomosti ve smyslu informací, ale stupeň vývoje vědomí ve smyslu jeho kvality (IE) a tedy v tom, jak kdo pokročil ve vývoji své vědomé duše. Toto tvrzení asi mnohé zarazí a zcela oprávněně. Nemají totiž tušení jak je to ve skutečnosti s evolucí a s vývojem. Takže si tu uděláme malou vsuvku, v níž objasníme alespoň to nejzákladnější. Důvod je nasnadě. Tato společnost nepotřebuje informované občany ve smyslu vědění, ale chodící konzumenty, které jsou přeplněny informacemi o výrobcích a to především z reklam.
Fyzický vývoj člověka byl více méně ukončen před 100 000 lety a to vznikem bytosti, kterou věda nazvala člověk rozumný rozumný, tedy homo sapiens sapiens. Vývoj na fyzické rovině sice pokračoval dál, ale už v naprosto nevýznamných krocích, které pro jednoduchost můžeme pominout.


Ukončením fyzického vývoje ale nastává teprve razantní vývoj duchovní a osobnost člověka se velmi výrazně mění.

Vědomí tedy přebírá tuto štafetu vývoje a v bytosti člověka začíná jeho prudký rozvoj. Úvodní fáze tohoto vývoje přeskočíme, protože současnou vědou nejsou zaznamenatelné. Lze je zkoumat pouze duchovní vědou, kterou zde zmiňujeme pouze okrajově.


Fáze tohoto vývoje, zaznamenaného a dokumentovaného, které přetrvávají do současnosti, nám dostatečně ozřejmí to, co zde chceme říci. Člověk se dělí v současném světě do tří skupin vzhledem k vývoji svého vědomí. Jde o stav duše pocitové, stav duše rozumové a pak o stav duše vědomé. Tyto stavy jsou vlastně úrovně vývoje našeho vědomí. První stav je charakteristický pro lidi, kteří žijí odděleně od civilizace v pralesích Afriky, Jižní Ameriky a v oblastních pralesích Indonezie a Oceánie. Druhým stavem prošli již téměř všichni lidé Země s výjimkou těch, kteří jsou uváděni v prvém stavu.
Nyní se dostáváme ke třetímu stavu a to stavu duše vědomé. Tento stav je charakteristický především pro indoevropsko-americkou populaci. Teprve zde má smysl mluvit o fenoménu Pravdy a Svobody. Pravda a svoboda je chápána zcela jinak duší rozumovou a i duší vědomou, která má pouze základní stav, a zcela jinak pak duší, která je již ve svém vědomém stavu pokročilejší. Takže si zde napřed probereme chápání těchto fenoménů na tomto nižším stavu vědomí a zdůvodníme to.
Komunistické heslo – svoboda je poznaná nutnost, není nesmyslem, jak se mnozí výše vyvinutí jedinci domnívají (pochopitelně výše vyvinutí ve smyslu vývoje svého vědomí). Je plně pravdivé, ale jen pro ty z nás, kteří jsou na nižší úrovni tohoto vědomí, tedy na úrovní duše rozumové čí sice vědomé, ale jenom v jejich základních rysech. Dnes se jedná v tomto případě především o materialisty. Duše pocitová i duše vědomá to vnímá jinak. Buďme konkrétní.
V našem prostředí žije menšina lidí, kteří sice nemají úplně pocitovou duši, ale jsou jí silně zabarveni. Jde o Romy. Jak vnímá Rom svobodu? Je to cosi, co je mu vrozeno, co je jeho, co od něj nelze odejmout. Rom vnímá jako svůj celý kraj, do něhož přichází a cítí se zde volný jako pták v povětří. Náš známý materialista, dejme tomu statkář z První republiky, vnímal jako své pouze svůj statek, byť třeba rozsáhlý, ale konečný. To co bylo za ním, bylo mimo jeho pole zájmů. Běda ale, jak by se chtěl někdo dotknout byť jenom části toho, co bylo jeho. Jsou známy soudní spory třeba o šíři pouhé meze, která vymezuje hranice území. Vnímal to jako svou újmu, jako své omezení svobody. Dnešní naprosto neadekvátní křik kolem jakýchkoliv zákonů, jež by měli nějakým způsobem být ku prospěchu všem, a umožnit v případě potřeby i zabavení (zestátnění) sporného majetku či území, je stejné povahy. V očích současných materialistických byznysmenů je soukromý majetek nedotknutelný.
Zase úplně jiný postoj bude zaujímat člověk s vysokým stupněm Emoční inteligence (duše vědomá), jakým byl na příklad T. G. Masaryk. On se bude jevit jako člověk přející, který má pochopení. Bude se jevit jako moudrý hospodář, který ví, že dohadovat se o hloupostech je rovněž hloupost. Který je v zájmu dobrých věci ochoten onu mez celou přepustit sousedovi, nebo dát k dispozici část svého území, pro veřejně prospěšnou stavbu, či poskytnou své finance na výstavbu nemocnic, sirotčinců nebo ústavů pro staré ale tak, že se o tom nedoví nikdo ani v jeho bezprostředním okolí.
Tedy je schopen skutečného daru, který si nežádá nic zpět.
Jak velký rozdíl je to od milodarů těch, kdo se za to nechávají vynášet téměř "do nebe"?
Pokud se nad tím zamyslíte, pak nutně vyvstane otázka PROČ?
Proč napřed je svoboda v člověku, pak jí člověk předestře před sebe, aby jí následně měl zase v sobě?
To přeci musí mít nějaký hlubší smysl.
Také má.
T. G. Masaryk nejedná stejně a nenakládá se svobodou obdobně jako Rom. Něco se tu změnilo. To něco je tedy klíčem k pochopení toho, co se děje, a pokud to pochopíme, tak porozumíme i vývoji a evoluci našeho vědomí, alespoň pokud jde o systém svobody.
V době Francouzské revoluce se objevuje heslo: SVOBODA, ROVNOST, SPOLUPRÁCE (v původním znění VOLNOST, ROVNOST, BRATRSTVÍ). Pro nevhodný překlad prvního slova a pro znevážení slova posledního, jsem jí upravil do tvaru, který odpovídá původnímu smyslu tohoto hesla.
Jde svým způsobem i o program. Onen náš Rom vlastní pouze první z těchto principů, tedy SVOBODU. O systému ROVNOSTI neví a o SPOLUPRÁCI rovněž ne. Materialista dal svou SVOBODU ven ze sebe. Proč? Aby mohl získat vyšší post vývoje, musí něco obětovat.
To je zákon vývoje. My lidé jsme obětovali instinkt, který jsme dočasně nahradili rozumem, abychom ho získali přepracovaný zpět v moudrosti. Takto jde vývoj vědomí. Takže když se vrátím k našemu případu. Odložili jsme SVOBODU, žijme ROVNOSTÍ a tuto svobodu získáme přepracovanou zpět v podobě SPOLUPRÁCE (vědomá spolupráce).
Tato spolupráce (vědomá spolupráce) je tedy svoboda oplodněná volností a tento děj bylo nutno uskutečnit vně našeho vlastního JA, tedy vně nás samotných. To jsou ony zkušenosti, kterými musíme projít na své cestě vývojem.
Úplně stejně je to i PRAVDOU. Pravda je napřed dogma, o kterém se nepochybuje. Porušení se trestá mnohdy i smrtí nebo celkovým zesměšněním. Příkladem mohou být četné a hrůzné exekuce "čarodějnic" ve středověku, nebo v současnosti jistá dogmata vývoje.
Vývoj ale pokročil. Dnes je PRAVDA relativizována. Je znám výrok. Každý má svou pravdu. Nebo. Co to je vlastně pravda? Současná společnost žije ve lži a pravdu bere pomalu jako hloupost. Havlův výrok "Pravda a Láska zvítězí" je zesměšňován a brán jako nadávka ve výrazu PRAVDOLÁSKAŘ. Jak bude vypadat ona pravda, až jí přijmeme zpět do svého nitra? V co se to bude transformovat? Bude to systém, který nemá dosud detailní pojmenování, a proto zůstaňme u obecného názvosloví, a sice u výrazu MOUDROST.
Své povídání bych chtěl zakončit něčím, co ukazuje, jak pokročilejší lidé vnímají PRAVDU.


POZNÁNÍ je branou PRAVDY.
Kdo vejde do domu, než skrze dveře?
Dveře ale nejsou domovem.
PRAVDA je dům, POZNÁNÍ je prahem.
Můj dům má mnoho dveří
J.L.



Antonín Mareš

Žádné komentáře:

Okomentovat

V tomto gadgetu došlo k chybě
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...